Áčko v kroužku, lepší svět, anarchie, PUNK´S NOT DEAD... =D

Nikol a Maik...

12. července 2007 v 20:18 | vaše malá... (=
Smutný příběh velké lásky...



Všude bylo velké teplo, slunce nemilostně pálilo jenom na hřbitově byl podivný chládek. Ze žulového hrobu se z obrázku usmívala krásná dívka. Ve vázičce byli kopretiny. Před hrobem stál chlapec. Nebyl velký, spíš střední postavy. Jeho hezká tvář byla smutná. Držel náruč kopretin. Jeho slzy smáčeli bíložluté květy. .. Pozorovala jsem ho už asi dvě hodiny, ale ani jednou mě nezahlédl. Stále se díval na tvář hezkého děvčete z obrázku. Najednou se na mě uplakanýma hezkýma hnědýma očima podíval a řekl: "Potřebuješ něco?"


Nevěděla jsem co na to mám říct, tak jsem prostě raději mlčela...Dal kopretiny do vázy a naposledy se podíval na dívku z obrázku. Pak šel za mnou a opakoval " potřebuješ něco?" Styděla jsem se za to, že jsem ho pozorovala, ale nemohla jsem mluvit... Chtěla jsem se mu omluvit, ale nešlo to. On řekl "chceš mi něco? Co ti je?" Podívala jsem se mu do tváře a rozplakala jsem se. On mě dovedl až k lavičce a sám mi začal vyprávět svůj příběh:

Jmenovala se Niki.. teda vlasně Nikol, ale všichni jsme ji řikala Niki. Seznámili jsme se na jednom večírku. Už ani nevim, proč sem tak šel. Hned od začátku jsme se skamarádili a ona mi řekla, že jsem fajn kluk. Potom jsme se viděli mnohokrát. Jednou jsem ji vzla na motorce na své oblíbené místo místo. Tam jsem ji také poprvé políbil. Vznikla mezi náma velká láska. Každý nám záviděl a říkali nám, že se k sobě hodíme. Jeden kamarád se chtěl Niki zmocnit. Chtěl aby milovala jeho, ale ona zůstala věrná mě. Potom jsme jezdili na výlety, stanovali, chodili na procházky. Bylo ji 16 let. Její 17-té narozeninyn jsme oslavovali na naši chatě bylo moc hezky. Všichni řikali, že jsme krásný pár. Koupil jsem ji náramek, šaty, bombonieru a pak jsem ji natrhal plnou náruč kopretin. Měla velikou radost, byla velmi štaštná. Já jsem byl taky šťastný, že má takovou dobrou náladu a má radost. Večer jsme se šli ještě koupat. Bylo to krásné, nasedl jsem do jiného auta a jeli jsme domů. Asi za hodinu volali z nemocnice, že tam asi před 10 minutami přivezli dívku Nikol a že se mnou chce mluvit. Hrozně jsem se lekl, vystřelil jsem z domu jako namydlený blesk. Nevnímal jsem nic, ani nevím, jak jsem se do nemocnice vlastně dostal. Přišla mi otevřít sestřička a dovedla mě na pokoj, kde Niki byla. Postel byla ještě od krve a na ní seděli její rodiče. Když sem přišel, řekla mi, ať jdu blíž, podala mi ruku. Byla bílá a smutná. Zdvihla ke mě oči a řekla: "Nechce se mi umřít, Maiku, ale musí to tak být. Maiku budeš mi, prosím Tě, každý den nosit kopretiny, viď?" Slíbil jsem že jo. Potom se rozloučila s rodiči a zavřela oči. Poslední slza ji stekla po tváři. Naposled se na mě podívala a řekla, že mě miluje a milovat bude. Potom zavřela oči navždy. Nemohl jsem uvěřit, že už Nikol nikdy neobejmu. každý den nosil jsem ji květiny.

Já se rozbrečela ještě víc a on mě uklidňoval. Potom jsme se viděli mnohokrát. Jezdili jsme spolu na výlety. Byli jsme kamarádi a já mu pomáhala snášet tu strašnou věc. Asi před týdnem jsemse dozvěděla, že se Maik zabil v autě. Každý si myslí, že to bya autohavarie, jenom já vim pravdu. Vím proč do toho stromu najel. Teď jsou na žulovém hrobě dvě fotografie. Heké děvče a usmívající se chlapec.
Každý den na hřbitov chodím. Stojím tu dlouho a z očí mi stékají slzy, které smáči květy kopretin, které jim nosím.
Teď jsou zase spolu.... Teď už je nic nerozdvojí... NIKDY....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama